Funkčnost občanského práva závisí na schopnosti dohodnout se.

Prof. Dr. JUDr. Karel Eliáš
Působí jako vědecký pracovník Ústavu státu a práva Akademie věd ČR a jako prorektor VŠMIEP, a.s. Praha. Jeho znalosti v oblasti soukromého práva se ve vědecké komunitě uznávají za významné. Je členem vědecké rady Západočeské univerzity v Plzni a vědeckých rad právnických fakult v Praze, Brně a Olomoucí, členem komise Akademie věd pro udělování vědeckých hodností, předsedou redakční rady časopisu Právník, členem redakčních rad časopisů Právní rozhledy, Obchodněprávní revue a Právní rádce, členem Legislativní rady vlády, působí jako rozhodce Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR v Praze a zastává řadu dalších funkcí.

Je autorem nebo spoluautorem většího počtu knih z oblasti občanského a obchodního práva, např. Kurs obchodního práva (C. H. Beck), Společnost s ručením omezeným (Prospektrum), Akciová společnost (Linde Praha), Občanský zákoník. Velký akademický komentář (Linde Praha), Věcná břemena (Linde Praha), Občanské právo pro každého (Wolters Kluwer), a několika set statí v odborných časopisech.

Od r. 1996 se jako člen rekodifikační komise Ministerstva spravedlnosti aktivně zúčastnil diskusí o podobě moderního kodexu civilního práva pro Českou republiku. Společně s doc. Michaelou Zuklínovou – Hendrychovou vypracoval a obhájil v letech 2000/2001 věcný záměr nového občanského zákoníku a v letech 2001 až 2011 návrh jeho paragrafového znění a důvodovou zprávu. Návrh občanského zákoníku byl v r. 2011 schválen vládou a Poslaneckou sněmovnou, v r. 2012 projednán Senátem a podepsán prezidentem republiky. Účinnosti nabyl jako zák. č. 89/2012 Sb. dnem 1. ledna 2014.

Je nositelem stříbrné medaile Antonína Randy. V r. 2006 byl oceněn jako Právník roku v oboru občanské právo. Za celoživotní přínos českému právu byl v r. 2011 uveden do Právnické síně slávy.

Jak vidíte stav vymahatelnosti práva v naší zemi?

Řekl bych, že vymahatelnost práva závisí na stabilitě a srozumitelnosti právních předpisů, funkčnosti těch složek veřejné moci, které mají dbát o dodržování zákonů a na respektu lidí k právu. Čím nižší je úroveň, tím méně je právo vymahatelné. U nás je navíc specifické, že historická paměť vnímá stát a jeho moc s nedůvěrou jako něco cizího a nepřátelského.

Zkušenosti nabyté po dlouhou dobu, zvláště v důsledku slavných „osmičkových“ let z 19. a 20. století jakoby stále vězely v myslích lidí a předávaly se z generace na generaci. Vezměme jen, jak málo se hlásíme – například rozdílně od Francouzů, Švédů nebo Američanů – k české vlajce. O státních svátcích ji vidíme jen na veřejných budovách.

Poslední čtvrtstoletí na tom mnoho nezměnilo. Étos z počátku 90. let je dávno pryč. Získali jsme svobodu a zdá se, že s ní nějak neumíme nakládat. Svoboda přestane být funkční, pokud se v ní spatřuje nástroj k bezbřehému egoismu a ustavičnému sudičství. Bude-li se většina chovat podle pravidla „urvi, co můžeš“ nemohou společnost a právo normálně fungovat. Zároveň nelze přehlížet, že snad každá vláda, která se u nás ujímá moci, přichází s rozsáhlou právní reformou. Často se rasantně zasahuje do toho, co se ani nestačilo rozdýchat. Z poslední doby lze poukázat třeba na druhý důchodový pilíř. Anebo přízemnější téma: není to tak dávno, co stát přikázal restauratérům a hospodským v provozovnách stavebně oddělit kuřácké a nekuřácké části. Teď se chce zavést plošný zákaz kouření. Kdo před pár lety investoval, investoval marně. Zavádět „nové právo revoluční“ má smysl tak jednou za století. Z právníků věčný optimista Emil Svoboda sice napsal, že po i sebevětší revoluci sociální živly klidně a s tvrdošíjnou rozvahou pokračují ve vývoji, jakoby se nic nestalo. Ale kladu si otázku, nakolik by se mohl naplnit příměr někdejšího soudce Vrchního soudu v Praze Milana Čápa, který mi jednou řekl: „Představuju si ekonomiku jako velkého tlustokožce, kterému zákonodárci píchají do kůže špendlíky, a on přesto rozvážně kráčí. Ale když těch špendlíků bude moc, lehne si, a už nevstane.“

Nejsem přítelem katastrofických scénářů. Nezapomínejme, že nejvíc mluví o krizi ve vymahatelnosti práva ti, kdo před soudem neuspěli, nebo ti, kdo se na svět práva dívají přes titulky v médiích. A ta se drží zásady, že dobrá zpráva není zpráva. A tak se z tisíců soudních rozhodnutí zviditelní ta kontroverzní. Já mám v soudcovský stav jako celek velkou důvěru.

Je mnoho co zlepšovat, ale přes to přese všechno nevidím současnost černě a nechci tak vidět ani budoucnost.

Laická veřejnost má mnohokrát zaručený dojem, že v té či oné zemi je právní systém a stav na mnohem lepší úrovni. Co si myslíte o takových názorech? Jsou podložené?

Podle mě má základní význam celková představa společnosti o právu. A ta je odvislá od stability zákonů a stavu právního myšlení právníků, soudců především. V Německu, ve Švýcarsku, v Rakousku, ve Francii nebo v Itálii platí základní kodexy desítky let a právnické znalosti s nimi spojené se plynule předávají z generace na generaci. Náš stav je jiný, jsme ve stadiu hledání a usazování. A to potrvá nejméně ještě dvě generace.

Jaké je povědomí laické veřejnosti o základních principech fungování právního řádu u nás? Konkrétně např. v oblasti občanského či pracovního práva? Je dostatečné? Jestli ne, kdo tímto stavem „vinen“?

Hodně to souvisí s tím, o čem už byla řeč. Veliký omyl je v představě, že se přijetím zákona změní myšlení lidí. Kdo si po večerech čte ve Sbírce zákonů? To ani právníci nedělají. Lidé se chovají podle sociální zkušenosti každodenního života. Zkuste zaplatit v maloobchodě natrženou bankovkou. I když se budete stokrát ohánět odkazy na zákon o oběhu bankovek, stěží uspějete.

Funkčnost občanského práva závisí na schopnosti dohodnout se, hledat kompromis výhodný pro obě strany a ochotě i schopnosti splnit, k čemu jsem se zavázal. Občanský zákoník staví na myšlence, že ve smluvním právu platí smlouva uzavřená bez podvodných úmyslů víc než zákon. Dřív se leckdo choval podle zásady, že smlouva se musí dát nějak zrušit, když mi přestane vyhovovat. Někdo to zkouší i dnes. Tak ale nemůže rozumně fungovat ani běžný občanský styk ani byznys.

Smluvní svoboda má přirozeně své meze. Právo vždycky chránilo ty slabší, počínaje těmi příslovečnými vdovami a sirotky, na něž myslely občanské zákoníky už na počátku 19. století. Od jeho konce se ochranná funkce práva vůči některým sociálním skupinám začala rozšiřovat. Ochrana zaměstnanců, sumarizovaná dnes v zákoníku práce, je jeden z typických případů. Myslím, že hlavní vada této úpravy je ve stanovení jednotné úpravy pro soustružníky a jeřábnice i pro vědce z Akademie věd nebo operní divy. Nutně pak law in everyday life funguje jinak, než co je psáno v knihách. Osobně bych byl pro to, aby se v pracovním právu otevřel větší prostor kolektivním smlouvám.

Nový občanský zákoník přinesl nepočítaně změn – které považujete v současné praxi za nejmarkantnější a které za nejvýznamnější (je-li mezi tím rozdíl). Které změny jsou zkrátka v praxi nejvíc vidět a které nejvíc „bolí“?

Podle mě je podstatný důraz na přirozené právo člověka hledat si v soukromé sféře své štěstí sám. Právníci tomu říkají zásada autonomie vůle, což je projekce ústavní zásady lidské svobody. Ale občanský zákoník také dává jasně najevo, že není svobody bez odpovědnosti. Zřejmým důsledkem toho je zvýšená právní ochrana těch slabších, jako jsou nejen spotřebitelé, ale i nájemci v bytech, ale hlavně nezletilé děti nebo lidé se zdravotním postižením. Tyto tři aspekty pokládám v novém občanském právu za nejvýznamnější.

Ale chcete-li markantní příklad, jak občanský zákoník zafungoval, mohu snad jeden uvést. U nás byla v roce 1949 zrušena možnost osvojení zletilého. Zdůvodnilo se to úmyslem zabránit budování rodiny jako kapitalistické buňky. Občanský zákoník tuto možnost obnovil. A týden poté, co zákoník vstoupil v účinnost, byl u okresního soudu ve Vsetíně podán návrh na takové osvojení. Podala jej paní narozená v roce 1918 a osvojencem se měl stát muž narozený v roce 1944. Navrhovatelka byla jeho biologickou matkou, ale protože její rodina byla v 50. letech z politických důvodů proskribována, dala syna v roce 1958 k osvojení. Jinak by totiž nemohl studovat. Původní rodina však zůstala v kontaktu, a přestože to právo utvořilo jinak, na vztahu matky a syna to lidsky a sociálně nic nezměnilo. Ale teprve 25 let po pádu komunismu bylo možné dát stav i právně do pořádku. Soud návrhu samozřejmě vyhověl.

A co bolí? Každý nový zákon se musí vžít a k tomu potřebuje čas, aby si jej praxe ohmatala. Nejsem takový optimista, abych v novém zákoníku viděl jen samé klady. Každý text má na počátku tvorby chyby a jak prochází legislativním procesem, některé se odstraňují a jiné vznikají. S většinou si praxe poradí. Přirozeně jsou skupiny, kterým vadí věcná řešení. Například, soudě z různých internetových diskusí, pronajímatelé bytů mají za to, že nájemci mají příliš práv. Nájemci si naopak myslí, že by měli mít práv ještě víc. Tak tomu jistě bude i v některých jiných případech.

Jaké největší výzvy čekají český právní řád v následujících, řekněme, 10 letech? Na co se lze „těšit“, z čeho naopak máme mít oprávněné obavy?

Politika často zasahuje do legislativy spontánně, pod vlivem podnětů, které přináší doba a někdy i jen mediální pěna dní. Ale největší výzvy, které čekají náš právní řád v příštím desetiletí, to je z mého pohledu nepochybně příprava procesních kodexů: občanského soudního řádu a trestního řádu.

A čeho se máme obávat? Se znepokojením sleduji tendence ukrajovat nám pod různými záminkami ze svobodného prostoru a z našeho soukromí. Často se to zdůvodňuje potřebou naší ochrany. Ale každý ochránce se zhnusí, pokud je příliš dotěrný. On i ten optimistický Emil Svoboda varoval, že organizace je dobrý sluha, ale strašný, protože nepřemožitelný pán. O státu to samozřejmě platí beze zbytku. Ostatně, také v tomto směru máme v historické paměti varovnou zkušenost.

Mnozí občané, mnohé firmy nechtějí řešit svá práva soudní cestou, protože se obávají vysoké finanční náročnosti takového konání. Přesto však existují cesty, jak zafinancovat poplatky spojené se soudním procesem, např. služby společnosti Procesinvest. Jaký je Váš čistě soukromý názor na takové možnosti?

Jsem spíše zdrženlivý, pokud jde o zápal soudit se. Vyřídit spor smírně a mimo soud ušetří čas, energii i náklady. Nehledě k tomu, že dohoda o sporné záležitosti je výsledkem, kterého strany dosáhnou samy, z vlastní vůle, zatímco výrok soudního rozhodnutí jim vnutí vnější síla. Ale rozumím dobře tomu, že někdy naopak stojí za to jít před soud s plným nasazením, pokud se druhá strana není schopna nebo ochotna dohodnout a pokud předmět sporu stojí za to, abychom do něho svůj čas, energii a náklady investovali. Se službami, jaké nabízí Procesinvest, nemám zkušenost – ani vlastní ani zprostředkovanou. Ale myslím, že jde o rozumnou nabídku služby, která má na trhu své místo a jistě si nachází i zákazníky.