JUDr. Luboš Bárta, MBA

Rok narození: 1957
Bydliště: Hrusice

Původním i současným povoláním novinář. PF Univerzity Karlovy 1982, práce v justici do roku 1988, pak Státní kontrola jakosti potravin (Ministerstvo státní kontroly ČR), ředitel odboru, později poradce I. náměstka ministra. Po odchodu ze státní služby spustil vlastní podnikání, byl komerčním právníkem, advokátem, manažerem potravinářských výrobních podniků, později diverzifikoval do gastronomie a hotelnictví. Souběžně s touto hlavní činností se celý život věnoval psaní, fotografování a vínu.

Vedle stovek článků v tuzemských i zahraničních médiích vydal s kolegy 7 knih o víně, zprovoznil první internetový portál o víně v ČR, začal přednášet a na druhé straně sám studovat hlubší souvislosti tohoto oboru. O našich vínech přednáší v zahraničí (Izrael, Španělsko, Polsko, Itálie, Slovinsko) a o zahraničních vínech u nás (Německo, Španělsko, Maďarsko, Rakousko, Izrael, Brazílie, Moldavsko…) v zakázce národních asociací a ambasád. Přednáší na několika vysokých školách, institutech a akademiích v ČR, SR i jinde.

Od roku 2002 je šéfredaktorem časopisu SOMMELIER / Revue pro Hotel a Restaurant, nejstaršího tuzemského časopisu o víně a gastronomii, který letos slaví 25. výročí. Je členem Syndikátu novinářů ČR a mezinárodním sekretářem světové novinářské asociace WAWWJ pro Evropu.

Právník, který uteče do vinařství, to se často nevidí… proč jste „zběhl“ z právnické branže?

Asi proto, že jsem si právo představoval jinak, než jaké ve skutečnosti bylo a je. A možná i proto, že psaní a novinařina byla ve mně silnější.
Už na gymnáziu jsem nosil své příspěvky po redakcích, a když mě napoprvé nevzali na vysokou, byla novinařina jasná první volba. Ten elévský rok byl moc pěkný a nezapomenutelný. Na druhý pokus mne po roce na práva přijali, a protože mě studium fakt bavilo, stíhal jsem k němu i sport a psaní. Když na konci přišla nabídka od Městského soudu, neváhal jsem a vydal se na cestu k čekatelování a pak k soudcování.

Asi jsem měl smůlu na kauzy a velmi rychle přišel na to, že nelze soudit podle spravedlnosti, ale podle zákonů. A to byl často ohromný rozdíl. Asi budu připadat současným právnickým kolegům jako snílek nebo blázen, ale tenkrát v právu ještě nebylo tolik peněz, jako dnes. Šikovný automechanik si vydělal víc, než soudce. Jenže já opravdu chtěl nalézat spravedlnost a nespravedlností, byť v mezích zákonů, jsem vyloženě trpěl.

Podle prokurátora jsem měl odsoudit jako zvláště nebezpečného recidivistu člověka, který dělal řádně své povolání a už potřetí překopl hluboko pod silnicí strategicky významný kabel, čímž ohrozil bezpečnost celé Varšavské smlouvy… Po jedné velké rozkrádačce v masokombinátu si mě zavolal předseda soudu, představil mi příjemného člověka a společně mi sdělili, že je způsob rozřešení věci zaujal a proto si mě tehdejší VLK (pro mladší kolegy – Výbor lidové kontroly, který se po listopadu transformoval v Ministerstvo státní kontroly a dnes je to Nejvyšší kontrolní úřad) vyžádal na několik měsíců jako experta na řešení podobného problému v dalších podnicích.

Tam jsem dělal čistou právničinu, ale aby si mě v kontrolovaných podnicích nemohli mazat na chleba, začal jsem studovat potravinářské technologie, hlavně kvasnou chemii, protože po mase přišly na řadu pivovary, mlékárny, pekárny a nakonec i velké vinařské podniky. Bylo jasné, že k soudu se už nevrátím; měl jsem pocit, že dělám něco skutečně prospěšného, potírám nešvary a hrdinně odolávám politickým tlakům, které se čas od času objevovaly. Přišel listopad, já neměl z minulosti malér, kolegové mne v první nadšené vlně zvolili ředitelem odboru a nová ministryně jejich volbu potvrdila. Byly to hezké tři roky, ale pak začalo kolem všechno vřít, všichni se vrhli do podnikání a mně bylo přesně tolik, abych to chtěl zkusit taky.

Z práva mi zůstalo jen to společenské, jako komerční právník jsem zakládal a transformoval společnosti, dělal privatizační projekty, a když i tahle vlna přešla, začal jsem podniky řídit a právo používat ryze manažersky.

A kde zůstalo víno?

To mi bylo koníčkem od dob, kdy jsem ve sklepě poslouchal stařečka a ostatní strýce, jak vedou ty své moudré řeči u skleničky a zůstalo mi koníčkem nadále – jako studentovi, soudci, úředníkovi i manažerovi. Nikdy jsem si nepředstavoval, že se mi jednou víno stane povoláním a otevře mi prakticky celý svět! Ale stalo se to a jsem tomu opravdu rád. Zejména proto, že jsem se díky němu vrátil obloukem k novinařině.

Měl jsem i potřebnou trochu štěstí. Před více než deseti lety jsem se ryzí náhodou ocitl na jedné nepovedené soutěži, kde jsem se při nekonečném čekání seznámil s lidmi, o nichž později vyšlo najevo, že jsou to ředitelé a prezidenti významných enologických asociací různých zemí, ředitelé významných soutěží. Dokonce tam tehdy byl i ředitel vinařské zeměkoule, generální ředitel OIV (Mezinárodní organizace pro révu a víno), než se příšerně naštval, zrušil soutěži patronát OIV a odletěl zpět na svůj Olymp do Paříže. To byla doba, kdy Evropa chtěla pomáhat „novým zemím“ – já se s nimi domluvil, vínu jakž takž rozuměl, a najednou mi začaly chodit pozvánky na soutěže do Paříže, Verony, Madridu, Neustadtu… Rád dělám věci dobře a naplno, ať je to cokoli. Tak jsem se opřel i do vína, štěstí mi přálo a dnes mne zvou k hodnocení či přednáškám vedle Evropy do USA, Kanady, Argentiny, Brazílie, na druhou stranu do Moldavska, Gruzie, Číny, zastupuji OIV jako delegát na rozbíhajících se soutěžích… Žiju krásný život s vínem a prací, která mne opravdu baví a naplňuje.

Za jakých podmínek byste se vrátil?

Neumím si představit, že bych se k praktickému právu vrátil. Jednak mi po velké novele právo uteklo a musel bych se učit všemu znovu. S účinností novely občana jsem dokonce ukončil i své dlouho už jen formálně udržované členství v advokátní komoře. Miluji svou práci, kterou děláme spolu s mou paní, a to z mého pohledu rozhodně nedokáží vyvážit několikrát vyšší příjmy kolegů, s nimiž jsem studoval a s nimiž se občas potkávám „na druhé straně stolu“ na různých vinných akcích pro VIP.

Je něco, za co jste svému právnickému vzdělání dosud vděčný?

Ale samozřejmě! Rád vzpomínám na dobu studií, na čekatelský život… Kdybych to vzal z té vážnější stránky, pak jsem díky znalosti práva v širším slova obvykle stál oběma nohama na zemi, což se mi vyplatilo jak při podnikání, tak v životě. A povznesu-li se trochu do filozofických výšin – práva si stále vážím, navzdory vlastním zkušenostem i tomu, jak dnes platné právo vzniká a vypadá – jako nástroje pro spravedlnost a pořádek, pokud by bylo dobré a všichni je dodržovali. A život v pravdě je pro mne dnes před šedesátkou stále stejně důležitý, jako když jsem přicházel na fakultu či k soudu.

Jaká je Vaše filosofie degustátora, vinařského publicisty, vinaře?

O těchhle věcech se nemá moc filozofovat. Stačí, když přijdete do vinařství a každý vinař své představení začne slovy: „Mojí filozofií je…“ Víno jako nápoj je nádherná, společenská záležitost. A není jiná poživatina na světě, která by nabízela takovou mnohost vůní, chutí, projevů – ostatně co do počtu druhů zboží je víno nejpočetnější komoditou světa. Jenže to, co na jedné straně obdivujeme a vychutnáváme, vyžaduje na druhé straně ohromné množství práce, odvahy vzdorovat rizikům a především talentu. Tvorba vína je něco mezi uměleckým řemeslem a uměním, liší se vinařství od vinařství. A ten, kdo víno miluje, studuje a věnuje se mu soustavně, čas od času zažije onen krásný pocit, že konečně dosáhl určité mety poznání… a když se pyšně rozhlédne, zjistí stejně, jako Sókrates, že se před ním jen otevřelo další údolí a na jeho konci další, ještě vyšší výstup. A to jej bude provázet až do konce života. Scio me nihil scire. Je krásné o tom psát lidem, kteří to vidí podobně, jen nemají tolik možností trávit čas s vinaři na Moravě nebo za vínem vyjet často až na druhý konec světa.

Jaké to je jezdit po světě, přednášet a hodnotit vína a přitom nepocházet ze země se specifickou vinařskou tradicí a jistým vinařským renomé? Jak se na nás – Čechy a Moravany – dívají v místech s nejslavnější vinařskou tradicí?

Hrozně rád bych řekl něco v tom smyslu, že od dob Karla IV. a jeho ediktu, nařizujícího osazení všech jižních svahů révou vinnou, naše vinařství jen stoupá a dosahuje světového věhlasu. Jenže pravda je taková, že od dob Otce vlasti vinařství nejméně třikrát skonalo a znovu se rodilo v bolestech z popela. Moderní vinařská tradice, která přinesla skutečný rozkvět oboru a opravdu excelentní a výjimečná vína, není starší pětadvaceti let. Jsem rád, že na právnické půdě mohu říci, že to byl právě jeden z povedených zákonů, takzvaný Vinařský zákon, který v roce 1995 nasměřoval naše vinaře tímto směrem. Vytvořil podmínky pro to, že dělat kvalitu se vyplatí.

Naše vína časem začala dosahovat opravdu pozoruhodných výsledků na světových soutěžích. Kolotoč vinařské „formule 1“ jsme dokázali přitáhnout i do Česka, uspořádali jsme vynikající soutěže, kde na startovní čáře stála naše i světová vína. Odborná evropská veřejnost tedy o nás ví dost. Procentem úspěšnosti v poměru k počtu soutěžících vzorků vstoupila naše vína mezi světově nejúspěšnější, ti nejlepší dosáhli řady světových mistrovských titulů, stali se absolutními vítězi či vítězi kategorií na soutěžích prakticky všech kontinentů. Naše vína již čtyřikrát absolutně zvítězila na světové soutěži v Izraeli, na soutěžích v Gruzii, v Bulharsku, máme vítěze kategorií z USA, Francie, Itálie, Španělska, z nejstarší mezinárodní soutěže světa v Lublani, bezpočet double-gold, zlatých i stříbrných medailí. Jako země, kde vinaři začínali prakticky od nuly, jsme se stali atraktivním zákazníkem pro výrobce technologií a žádoucím partnerem pro pěstitele certifikovaných sazenic v Itálii, Rakousku, Francii i Německu.

Bohužel, o našich vínech neví spotřebitelská veřejnost za našimi hranicemi, snad vyjma Slovenska a Polska, což jsou tradiční trhy našich vín. Sami máme málo, vlastní produkcí jsme schopni pokrýt sotva třetinu národní spotřeby. Takže pokusy o export směřují spíše k tomu, aby špičkové vinařství mohlo říci, že jeho vína jsou k mání v New Yorku, Londýně i v Tokiu, jak bývá napsáno na parfémech. Ale jedná se jen o jednotlivé palety, vyzásobení nějaké konkrétní restaurace nebo vinotéky. Pouze do USA bere nadšený importér pár kontejnerů ročně a teď se snad otevírá slibná cesta na Dálný Východ, který oceňuje plnou aromatiku a svěží strukturu našich zejména bílých a růžových vín.

Kam spějí česká a moravská vinařství? Prosadí se ještě lépe v evropské, případně světové konkurenci? Nebo nás čeká spíše chmurnější vinařská budoucnost?

Věřím v radostnou budoucnost našich vín. Jednak proto, že znám naše vinaře a věřím jim. Především ale proto, že chladnější a přitom dostatečně teplé a slunečné klima v Čechách a na Moravě dokáže poskytnout vinařům hrozny vynikající kvality a zejména pozoruhodné aromatiky, daleko výraznější, než v horkých jižních zemích. Hrozny ji tu podrží, nevyprchá vedrem.

Moravská vína mají u konzumentů vína velmi dobrou reputaci, a pokud si ji sami vinaři nezkazí – o což se nyní někteří podvůdky a „malými domů“ velmi aktivně „snaží“ – budou ji mít i nadále.

Na druhou stranu náš trh je velmi otevřený, dvě třetiny vín v obchodní síti pocházejí z dovozu ze 42 zemí. To jsou téměř všechny země světa, kde se vyrábí víno! Naši vinaři tak čelí konkurenci vín, jejichž výroba je v zemích s delším slunečním svitem objektivně levnější. A teď si představme, co se stane, až pošle do Evropy svá vína Čína, která se letos stala druhým největším pěstitelem révy vinné na světě. Boj o trh nechá přežít jako v jiných oborech jen ty nejschopnější. Ti pohltí ty méně schopné a rozmáchnou se i do jejich vinic. Jde o to, aby to byli „naši“. Aby naši vinaři nedopadli třeba jako cukrovarníci. Byla to právě tahle představa, která mne na základě zkušeností ze světa přivedla k napsání knihy o vinařských public relations jako cestě k budování reputace podniku, a o marketingové komunikaci, která by měla zachovat a upevnit pozici našich vín v obchodech i myslích veřejnosti. Jsem opravdu rád, že vinaři mají zájem nejen o knihu, ale i o studia, která podle ní probíhají.

Lidé v Čechách a na Slovensku se málo soudí, často proto, že mají obavy z ekonomické náročnosti soudního sporu. Jak je to s Vámi? Soudil byste se, kdybyste…

Myslím, že ne. Možná když jsem byl mladší, bouřlivější, kdy jsem si myslel, že moje pravda je ta jediná pravá. Čím starší jsem, tím více se snažím nacházet dohodu. A je-li v životě člověk postaven před skutečně elementární životní otázky, pak mu řada problémů začne připadat malicherných. Věřím, že vedle psaných zákonů a přirozeného práva existují i jiné zákony, třeba ty Murphyho o tom, že vedlejší pruh jede vždy rychleji, nebo zákon zachování dobra. Někomu pomůžete, a třeba se vám to časem z úplně jiné strany vrátí. Věřit v něj je rozhodně spolehlivější cesta k duševnímu klidu, než věřit v naše právo a justici a stresovat se v soudních síních.

A jedno právnické motto na závěr?

Platí v životě, právu i ve víně. Nesuď příliš rychle. S každým dalším důkazem či douškem vína se objevují nové skutečnosti, do nichž bych se měl ponořit co nejhlouběji, než vyřknu ortel. Ten můj je naštěstí již dlouhá léta jen o zlatých a stříbrných medailích…